Pracovní léto v Řecku, Rhodos- část 1.

Jak vlastně začala má vášeň k práci v zahraničí?

Seděla jsem o přestávce ve třídě. Na roční pomaturitní jazykovce, kam jsem si přišla zdokonalovat svou angličtinu. Ve třídě se pokaždý řešila spousta všelijakých věcí, ale tentokrát tam zaznělo něco o pracovním létě u moře. Neslyšela jsem tehdy snad ani začátek ani konec, ale ta samotná představa mě tak nadchla, že jsem ten den už nemyslela na nic jinýho. Začala jsem se ptát, zajímat, zjišťovat. O pár dní později jsem už odesílala vyplněnou přihlášku na praxi v Řecku. Společně s kámoškou Jančou jsme si vybraly jednu sice menší, ale za mě úžasnou a příjemnou česko- řeckou agenturu. A takhle nějak to u mě všechno vlastně začalo...

Očekávám jen to nejlepší

Umístění nám přišlo z agentury do pár týdnů. Pojedeme do čtyřhvězdičkovýho hotelu na ostrově Rhodos! Óóóu yes! Červen se nezadržitelně blížil a já se ho absolutně nemohla dočkat. Bylo to fakt šílený období a já byla napnutá jako struna. Strašně jsem se na léto těšila, ale přitom vlastně vůbec netušila, do čeho jdu. Nic podobnýho jsem nikdy předtím nezažila. Na pochybnosti ani špatný myšlenky nebyl prostor ani čas. Já se prostě jen těšila a čekala to nejlepší. Jóóó, kdybych tehdy věděla. Že to bude ještě mnohem mnohem lepší! 

Dítě odjíždí a doma se šílí

Doma probíhalo velký loučení. Dítě jede samo do ciziny, na celý tři měsíce. No tohle. Babičky šílely, naši šíleli. Všechno bylo zkrátka přesně tak, jak má být. Připadalo mi, že snad musím odjíždět na několik dlouhých let někam do středozemě. Po nevyhnutelných domácích ceremoniích a spoustě mávání jsme s Jančou (a velkým výdechem) konečně vyrazily na letiště. 

Kufry nadutý zbytečnostma, letenky pečlivě připravený, instrukce od agentury vytisknutý. Ještěže je brněnský letiště tak malý a v podstatě se tam nedá nikde moc ztratit, i když by snad jeden chtěl. Pro dvě vyvalený osmnáctky a jejich první let, zcela ideální.  

První let, první sólo bydlení a žádní rodiče 

Přesně si pamatuju ten okamžik, kdy letadlo po dlouhým popojíždění po dráze nahodilo všechny svý motory. Takovej rachot jsem teda nečekala. Letadlo pak začalo uhánět po dráze až se nakonec odlepilo od země a nás to přirazilo do sedaček. Slušný. Náš let jsme si s Jančou naplno užívaly a celý tři hodiny byly nalepený na okýnku. Až z toho vykukování trochu bolela hlava. Hned po vystoupení z letadla nás přepadl horkej a dusnej vzduch. Wow, my byly fakt v Řecku. Oficiálně pro mě léto začalo právě v tenhle slavnostní moment. 

V letištní hale nás už čekala slečna z naší agentury. Potom, co jsme se vzájemně všechny tři představily, nás posadila do minibusu, kterej nás dovezl až před honosný vchod našeho novýho prázdninovýho domova. Hotel Porto Angeli ve Stegně. Už na první pohled vypadal naprosto fantasticky!

I na recepci za nás všechno naštěstí slečna z agentury pohotově vyřídila a do půl hodinky jsme už držely klíče od našeho pokoje. Hned jsme popadly ty naše stokilový kufry a valily jsme si pokojík omrknout. Bydlení jsme měly teda vážně luxusní, až jsem z toho byla opět vyvalená. Byl to samostatnej dvoupatrovej domeček. Pro upevnění řecké atmosféry jak jinak než bílo-modrý. Byly jsme ubytovaný v druhým patře, s krásnou koupelnou, prostorným světlým pokojem a velkou terasou s výhledem na moře a hory. No můj ty bože. A nejlepší na tom všem byl fakt, že si teď můžeme dělat celý léto co chceme a kdy chceme. A to všechno bez dohledu a dozoru rodičů. Ouu yeeeeeeeees!!!!

Volno hned první dva dny? Pro začátek dobrý

Na vedení hotelu jsem si nemohla už od začátku stěžovat. Hned první skvělá zpráva byla, že máme nástup do práce až třetí den. To znamenalo, že jsme měly celý dva krásný dny na poznávání místa, kde budeme příštích pár měsíců bydlet. Taky čas na prošmejdění nejbližšího okolí, na koupání v moři, na poznání ostatních senza brigádníků a vůbec na zvyknutí si na nový prostředí a klima. No tak paráda.. :)

Krutý život housekeepera

Zato první den v práci už tak bájo nebyl. Já i Janča jsme měly dělat housekeeping, což je úklid pokojů pro hosty. Vyfasovaly jsme (ne) slušivý uniformy a každá jsme byla náhodně přiřazená k jedné paní "Řekyni", která si nás vzala pod křídla. Hotel byl ve stylu bungalovů a mezonetů v zahradách hotelu. Všude milion cestiček, domečků pro hosty, v areálu několik bazénů, restaurace, hudební bar, divadelní atrium a tak dále. Pěkný.

A já hned první den zjistila, že takovej úklid přes pravý poledne, ve čtyřiceti stupních, kdy všechno musí být rychle a bezchybně, je fakt sakra makačka. Asi to není práce pro každýho. Janča taky přišla hned první den na oběd pěkně zdrblá. Zeptala se proto na změnu práce a naštěstí ji hned další den v pohodě přesunuli do restaurace. Mně práce housekeepera sice přišla taky hafo fyzicky náročná, ale na druhou stranu jsem v ní viděla i jasný výhody. Končit každej den ve tři a pak si vyrazit na výlet nebo se jít jen tak válet k moři? Večery volný? To ostatní takový štěstí teda neměli. Dělali většinou na dvě trhaný směny. Utíkali do hotelu ráno, odpoledne chvílu vydechli a navečer už mazali opět zpátky do práce. Jóóó, to já v tu dobu už trajdala někde po ostrově..

Hodnotím situaci i ostatní brigádníky

My s Jančou přijely v červnu mezi prvníma. Několik málo českých brigádníků už v našem hotelu v tu dobu bylo a s těma jsme se taky hned seznámily. Jaká radost, že nás tam bylo víc! O pár dní později jsme všichni, už jako staří mazáci, vítali na recepci další vykulený nováčky. Poslední pak měli přijet ještě o pár dní později. Stejně tak jako má ségra, kterou jsem nakonec na poslední chvíli na Řecko ukecala. Jak jsem to tak zběžně pozorovala, měla jsem pocit, že nás čeká velice kvalitní léto. A zas tak daleko od pravdy jsem v tu chvíli nebyla.

Samozřejmě jako všude se i tady v dalekým Řecku našel někdo, s kým jsem si úplně nesedla. Žádný konflikty, ani osobní dramata se ale nekonala. Jen jsme spolu zkrátka netrávili čas mimo práci. "Fair enough". Převážná většina brigádníků byly holky z hotelovky z Prahy. Kluci k nám přijeli ze začátku jen dva. Ale i tak to stačilo na to, aby tam těma svýma naprosto neuvěřitelnýma, totálně hloupýma a občas fakt divnýma výmyslama zabavili deset ženských. Někdy se nedalo dělat nic jinýho, než se prostě jen z plných plic smát.

Bydlíme si každej ve svým

Nebydleli jsme, naštěstí, všichni na jedný hromadě, což by mě asi časem začalo štvát. Naopak jsme byli rozházení podél celé pláže v menším letovisku, kde byl samozřejmě i náš hotel. Já s Jančou bydlela od hotelu nejdál, asi patnáct minut chůze podél pobřeží. Ale komu by to vadilo, když to bylo ubytování ze všech nejlepší, že. Další bydleli asi v polovině cesty, ve dvou přízemních nájemním domečcích. Tam měli dohromady i společnou venkovní terasu, která se stala okamžitě útočištěm nás všech. No a zbytek lidí z hotelu, převážně animátoři z dalších zemí, měli zase svůj dům o kus dál. Všichni jsme si tam tak v poklidu žili, v takové správné řecké letní symbióze. Fakt a skutečnost, že všude venku chtě nechtě narážíte na svý známý z hotelu, se kterýma můžete i ve volnu vymýšlet lumpárny, jsem si vážně užívala. 

A máme tu první nešvar..

Protože jsme holky šikovný, na něco jsme přišly. Na něco hodně užitečnýho. A to hlavně v případě, že vám je osmnáct, ještě nemáte řidičák a nechtěj se vám utrácet peníze za dopravu po ostrově. Přišly jsme totiž poměrně brzo na to, že stopování je v Řecku naprosto bezpečný. Prakticky všichni jsou věřící a neublížili by ani mouše. U nás v Česku by mě to ani nenapadlo (vopravdu ne, mamko) ale tam jsem se cítila naprosto a stoprocentně bezpečně. K tomu si přidejme fakt, že do naší přímořský vesničky autobus zajel tak dvakrát denně, taky fakt, že nás od prvního civilizovanýho města dělil obří kopec, kterej rozhodně nechcete denně zdolávat pěšky a fakt, že jsme prostě neměly moc jiných možností. Tahle kombinace z nás zcela nelítostně udělala frekventovaný stopařky. 

První stopařský zážitek, stopujeme u blázince

Naprosto přesně si pamatuju hned dva zážitky. První byl, když jsme s holkama, Barčou a Míšou, jely na jeden ze spousty spontánních výletů po ostrově. Celý odpoledne bylo parádní, ale protože už se setmělo, pomalu jsme se chtěly vracet zpátky domů. Pořád se nám ale jaksi ne a ne podařit na silnici někoho stopnout. Pořád dokola jsme to zkoušely, ale už nám to začalo být samotným dost divný. Zároveň jsme u toho pomalu popocházely po cestě dál, kolem poměrně dlouhýho vysokýho plotu. A pořád nic. Barča si pak něčeho všimla. "Holky, tam za tím plotem je v zahradě odhozený jakýsi vozíčkářský křeslo. Vypadá to teda dost děsivě". A fakt že jo. Po chvíli jsme si začaly všímat i dalších divně pohozených věcí za plotem. Jakmile jsme popošly ještě o kousek dál, pochopily jsme. Konečně nám to došlo. Stály jsem totiž u psychiatrické léčebny. Anglický nápis na vratech plotu mluvil jasně. Až když jsme odešly ještě o kus dál a byly zase v "normálním" prostředí, zastavilo nám, jako normálně, hned první auto, Možná nějaká řecká pověrčivost..?

Druhej stopařský zážitek, s igelitkou plnou jogurtů

Druhej zážitek byl pro změnu s Jančou. Po práci jsme si udělaly hezký odpoledne. Vyjely jsme si nahoru do města. Tam jsme si v taverně pochutnaly na řeckým gyrosu, koupily jsme si nějaký nový hadříky a ještě se stavily do potravin pro nedostatkový zboží, což byly v našem případě obyčejný jogurty. V plánu bylo pak ten šílenej kopec ozdravnou procházkou sejít dolů. No ale nějak jsme nedomyslely, že půjdeme zpět ověšený těžkýma taškama. A najednou se nám už procházet zas tak moc nechtělo. Takže jsme přistoupily k našemu klasickýmu postupu. 

Místo normálního auta nám ale tentokrát zastavili řidiči dva. Respektive kamarádi na dvou motorkách. Aha, ou key, žádnej problém. Každá jsme teda vylezla na jednu z nich. Narvaný tašky s jogurtama jsem měla zavěšený na obou rukách, ruce daleko od sebe, aby se náhodou igelitky do motou nějak nezamotaly. Bezpečnost na prvním místě, že. Během cesty jsem měla fakt radost, když si kluci chtěli za jízdy povídat a jeli pak těsně vedle sebe. O to větší radost jsem měla, když nás seshora dojel ještě jeden jejich kámoš. To už jsme pak jeli vedle sebe na motorkách tři. No uff. Každopádně přežily jsme, takže to beru vesměs jako pozitivní zážitek. 

Na pláži frajeřím jízdou na koni

V hotelu pracovala spousta místních lidí a díky tomu jsme poznali i tu druhou tvář Řecka. Tu míň nablýskanou, tu chudčí, obyčejnější, reálnější, pro mě krásnější. To jsem ale trochu odbočila. Chci tím říct, že díky lidem v hotelu jsme se seznámili taky se spoustou dalších zajímavých lidí z okolí. Mimo jiné s pánem, co měl domek v horách, hned nad naším hotelem. Kolem dokola měl nádherný hory, nekonečný řady olivových stromů, fantastický výhledy na moře a jednoho koně k tomu.

No a právě tohoto hnědáka občas chodíval "vyvenčit" na promenádu. A sem tam mu dopřát i relaxační koupel v moři. Byla to boží podívaná! Sedíte si na ulici v nějaký tý útulný taverničce, s drinkem v ruce a najednou se před vaším barem objeví hlava koně a čučí na vás. Protože je prostě právě teď na své večerní procházce. 

Ta nejlepší část z toho ale byla ta, že nám ho úplně v pohodě a docela rád půjčil. Na svůj dávnej dětský sen, o projížďce na koni po pláži, jsem už dávno zapomněla. A ani se nenaděju a jeden letní podvečer si ho plním. No tohle.. ?

Čas na párty je kdykoliv po 24:00 hodině

Zábava k létu u moře prostě patří a jinak to nebylo ani v našem případě. Naše párty měly vůbec zajímavej start i konec. Ale nejzajímavější byly ty dny potom. Pracovalo se šest dní v týdnu a každej z nás měl volno samozřejmě úplně jindy. Co se dalo dělat. Asi jedině neřešit, kdy kdo je další den free a jet, kdy se nám zrovna chce. To ale znamenalo pozdní návraty domů, málo spánku a dost nekvalitní až pochybný pracovní výkony den poté. Dobrý bylo aspoň to, že jsme si kvůli tomu hlavu vůůůbec, ale vůbec nelámali. 

Většina takových párty výletů po ostrově začínala až po půlnoci. Čekalo se na barmany, kteří končili pozdě. Například já, uklizečka, co byla na nohách už od sedmi od rána, jsem byla totálně vyřízená. Při čekání na posledního mohykána jsem kolikrát i regulérně usnula. Pak jsem se probudila, upravila si líčení a mohlo se razit do víru města. To byly nejspíš vzácný chvíle, kdy měli obyvatelé naší vesnice od hotelových brigádníků pokoj. Nad ránem jsme se ale zase jako velká voda všichni zase bohužel přihnali. Dosyta se na pár desítek minut vyspali a utíkali si užít teror spánkového deficitu v dalším šíleně horkým letním dnu.

Další zážitky z mýho prvního pracovního léta si pojď přečíst v článku TADY.