Pracovní Vánoce v Anglii, Bideford - část 2.

Jak probíhá pracovní den v noblesním anglickým hotelu?

Na práci v hotelu jsme si celkem rychle já i Klárča zvykly. Obsluha u snídaní byla ze všech povinností nej, to bylo super. Napasovaly jsme se ráno do našich černobílých kostýmků a jen přeběhly z našeho pokojíku venkem do suterénu hotelu. Nejdřív ze všeho jsme se běžely samy nasnídat. V kuchyni jsme si mohly nabrat takový ty mini másla a marmeládky a k tomu si opéct toasty. A co by to bylo za anglickou snídani bez černýho čaje s mlíkem, žejo. U mě teda nesměl za žádnou cenu ráno chybět ani ten.

Anglická snídaně

Snídaně byly na obsluhu jednoduchý a hlavně na nich vládla neskutečná pohoda! Lítacíma dveřma se prošlo z kuchyně do obrovskýho sálu. Tam u každýho kulatýho stolu sedělo asi deset hostů. Stolů se do sálu vešlo podle mých propočtů asi čtyřicet, plus mínus. S hosty jsme se pozdravili, dali krátkou řeč a zeptali se, co by na snídani rádi. Objednávky jsme pak zanesli do kuchyně. Skoro všichni samozřejmě chtěli klasickou anglickou snídani. Takže talíř s vejcem, houbami, fazolemi, rajčetem, párkem a klasika, opečený toasty. Potom jsme nabízeli v konvičkách čaj a kávu. No a postupně sklízeli ze stolů. Žádnej problém, žádný starosti a hlavně klid. Po ránu byl totiž náš malý velký šéf ještě relativně normální. Když byl šéf v pohodě, byli všichni v pohodě.

Jaká je dnes anglická smetánka?

Náš hotel nebyl úplně typickej. Hosté nám přijížděli pouze a jenom ve velkých skupinách v týdenních turnusech. Něco jako zájezdový pobyt. Průměrnej věk byl hádám tak sedmdesát let. Právě proto byli hosté tou nejpříjemnější částí naší práce. Angličtí gentlemani a dámy z vyšší společnosti, dokonalé. Všichni byli samé "lovely" a "darling" a já osobně si to užívala. Miluju knížky Agathy Christie, která žila mimochodem v téhle části Anglie, v Devonu. A právě v jejích knížkách popisovala anglickou smetánku právě takhle. Nic se za to století nezměnilo. Pánové házeli vtípky a dámy byly za každé okolnosti elegantní a zdvořilé. Takhle nějak jsem si je představovala a rozhodně mě nezklamali. 

Příbory musí být dokonale seřazený

Hosty potom jejich autobusy vyvážely na celodenní zážitkový výletečky po okolí. Večer se zase plní nových dojmů vraceli  a nastrojení se opět scházeli na slavnostní večeře. No a hotel jim chtěl slavnostní atmosféru samozřejmě dopřát. Každá večeře byla proto velký proces. Už dvě hodiny předtím jsme spolu s dalšíma asi dvanácti kolegama jako o závod leštili příbory. Potom jsme je skládali přesně podle naučenýho návodu kolem dokola kulatých stolů. Tři nože, tři vidličky, dvě lžičky. Pak poskládat ubrousky, naaranžovat hrnečky a tak dále a tak dále.

Obsluha večeří pod vedením cholerika

Samotná večeře byla pro hosty určitě podívaná. Manažer hotelu, cholerický skřítek Tim, si potrpěl na řád a pořádek. Před večeří jsme museli všichni stát vyrovnaní u vchodu do sálu a vítat hosty. Staří pánové si z nás dělali permanentně srandu, protože předvánoční výzdoba se v hotelu brala opravdu vážně. Všichni jsme už od listopadu museli nosit na hlavách různý ptákoviny. Takový ty tykadla, vánoční čepky, sobí rohy a tak..

Po uvítání všech hostů v sále jsme se všichni seřadili v kuchyni, mlčky a dokonale vyrovnaní v jedné řadě. I kuchaři stáli naproti nám mlčky a bez pípnutí vydávali jídlo. Úkol našeho Tima bylo podle jistého dokumentu hlásit přesná čísla stolů a přesná jídla hostů, podle jejich objednávek. A my všichni jím nahlášená jídla skládali na tácy a odnášeli postupně hostům do sálu.

Z talířů nám tekly omáčky po košilích

Nejdřív se servírovaly předkrmy. Ty byly boží. Výborný paštiky s toastem, losos nebo krevety. Potom se sklidilo ze stolů a na řadu přišel hlavní chod. Talíře byly horký jako blázen a bez utěrek to nešlo. Samozřejmě i na toto měl náš Mr. Tim svá pravidla. Měli jsme na jedné ruce unést minimálně tři talíře, ze začátku. Později i čtyři, chlapi pět. Jenže večeře byly samozřejmě většinou s omáčkama. Takže omáčky nám při tolika pobraných talířích tekly po bílých košilích, do utěrek, na zem, na koberce, no krásná práce...

Potom se musel sklidit ze stolu hlavní chod, což byla ta největší zábava. Talíře byly mimochodem extrémně těžký a obrovský a u stolu sedělo nejmíň deset lidí. Jeden z nás sklízel všechny různý mističky no a ten druhej právě talíře a příbory. Pokud jsem dělala talíře, měla jsem svou metodu. Nechtělo se mi k jednomu stolu vracet víckrát. Takže jsem se hecla a pobrala všech deset talířů najednou. Málem mi teda upadly ruce, ale byla to má volba. Prázdný talíře byly pohoda, ale talíře se zbytkama jídla mě teda pokaždé parádně potrápily. 

V sále se už tancuje, jsme propuštěni!

Po večeřích jsme už jen připravili kávy a čaje a nabízeli je. V téhle fázi už byla atmosféra uvolněná na všech frontách. Pánové už chodili pro drinky na bar, hrálo se bingo, které moderoval jak jinak, než sám Tim. Byl úžasný, zábavný, samý haha hihi. Myslím si, že žádný z přítomných hráčů by ho nechtěl vidět hodinu předtím v kuchyni.. Jakmile se zábava rozjela a začalo se na parketu tancovat, byli jsme propuštěni. 

Večery jsou naše

Jakmile jsme byly s Klárou propuštěný z práce snů, večery byly naše! Občas jsme zašly do nejbližšího (a jedinýho) baru jen tak posedět a vychutnat si hutný anglický pivo. Vyhrál vždycky Guiness, samozřejmě. Všimla jsem si, že si ho tam hodně dávají se sirupem z černýho rybízu. Tak jsem to vyzkoušela a můj ty bože. Velmi dobrý nápad, vřele doporučuju! 

Wifi nám pěkně zavařila

V Anglii se nám oboum sem tam zastesklo po domově. Chtěly jsme si občas zavolat přes skype nebo se prostě jen na dálku spojit s naším "starým" světem tam doma. Zkrátka nebýt chvíli myšlenkama v hotelu. Bohužel wifi byla na našem ubytku jen na jednom jediným místě. A to pouze v jedný ze dvou společných koupelen pro zaměstnance. No a jako na potvoru zrovna ne v té naší. Takže to dopadlo tak, že jsme večer chodily na internet do cizí koupelny. Jak daleko musela naše sebeúcta klesnout..?

No jo, víme, nebylo to zrovna ideální. Seděly jsme si tam na židličkách, k tomu účelu nachystaných a byly jsme šťastný. Na záchodcích. Bohužel nám to moc dlouho neprocházelo. A to po jednom malým bezvýznamným incidentu. Ten večer jsme totiž s Klárou svou noční přítomností na záchodcích asi dost vyděsily chudáka kolegu, co si šel odskočit. Do své koupelny. Tim si nás další den odchytil a politicky vysvětlil, že s platností od teď hned, máme zákaz internetu v cizí koupelně. Ostatní tam sice taky chodili, ale přece jen, byly to jejich záchodky, heh. Námitku jsme vzaly v pohodě a se vším pochopením, samozřejmě. Jen nám teda přišlo lehce "nefér", že jiná možná dostupná wifi prostě široko daleko není..

Dobrá parta lidí je základ

Jak tam dny pomalu plynuly, s Klárou jsme tak nějak spíš přežívaly, než si to užívaly. Náš život se točil vlastně jen kolem hotelu. Práce ráno i večer, mezitím jen pár hodin volna a zase valit zpět. Bydlení přímo v areálu. Snídaně i večeře opět tam. Prostě vůbec žádný psychický odpočinek. Pár měsíců se to vydržet dá. Jednou to ale každýho zákonitě přestane bavit. Člověk se naprosto vzdává svýho soukromí, svýho vlastního bydlení, svých kamarádů, své komfortní zóny. Žije jen jedním místem a lidma, kteří tam zrovna v tu dobu taky náhodou jsou. Pokud jsou lidi super, budete se držet zapření mezi dveřma a nebudete chtít odjet zpět domů. Pokud ale super nejsou...

Španělky nám prostě nesedly..

No a přesně to byl náš problém. Byly jsme odkázaný na život s lidma, kteří nám prostě nesedli. Byla tam početná sestava Španělů, ale k naší smůle to teda nebyli ti pohodoví jižani. Naopak. Všichni byli z drsnýho severu, z Baskicka, kde si asi med kolem pusy vzájemně nemažou. Kluci byli v pohodě, ale drželi se raději zpátky. Nechtěli si to rozházet u holek. Zato Španělky byly odměřený, rozkazovačný a rády znepříjemnily den. Tam to bylo prostě všechno špatně. Přijely jsme ve špatnou dobu. Jsem si jistá, že s jinýma lidma bych to viděla jinak a tuhle nádhernou zemi si užila. Přesně tohle byl důvod, proč jsem si svý předchozí pracovní léta v Řecku i ve Španělsku maximálně užívala. Sešla se tam pokaždé pohodá sestava lidí a proto i celý léto bylo super. V Anglii jsme ale to štěstí neměly, bohužel.

Nenechte si zkazit celý dojem

Super lidi jsou základ, bez nich to nejde. Pokud na ně budete mít štěstí, zažijete nejlepší období v životě. Pokud budete mít smůlu, jako my v Anglii, budete nešťastní, stejně jako byly my dvě. Potom podle mě nemá smysl na takovým místě zůstávat. Zbytečně si zkazíte dojem z té konkrétní země a nedejbože i na celej job v zahraničí obecně. Což by byla vážně škoda! Pokud to z nějakýho důvodu neklape, nebo jste od toho čekali víc, nechte to jít. Radši si najděte něco jinýho někde jinde, kde vám bude dobře.. :)

Co se nám stalo na Štědrý den a proč jsme odjely o celých 10 měsíců dřív? To se dozvíte v dalším článku TADY.