Delegátka v UK, Paignton- část 3.

Proč vůbec jezdit pracovat do zahraničí?

Co mě vedlo k tomu, abych se vzdala své komfortní zóny? Proč jsem si neseděla dál pohodlně v kanceláři a nedělala jen svou práci, kterou už moc dobře znám? Proč jsem se místo toho vydala na dva týdny hlídat patnáct dětí, který jsem vůbec neznala? Na místo, který pro mě bylo taky cizí? Řešit nějaký nepříjemný situace, který stoprocentně nastanou? Není to až příliš mnoho zbytečnýho stresu a pravděpodobně náročnýho začátku?

Co k tomu lidi jako já vede? Odpověď je velmi jednoduchá. Je to jednoduše touha zažít sem tam něco akčnějšího. Prostě nesedět jen doma, kde už to i poslepu známe..

Jak se zabavit v letní večer?

Dvakrát nebo třikrát za náš pobyt se stalo, že nebyl naplánovanej žádnej večerní program od jazykové školy. No fakt, prostě nebyl. Cože, co? Nechtělo se mi sedět na pokoji, takže jsem se zeptala dětiček, co mají v plánu. Nic. Dobřéé, tak můžeme něco vymyslet, ne?

Nakonec padla volba na piknik na naší příměstské pláži. Na té menší a klidnější. Nakoupili jsme si v obchodě nějaký džusy a dobroty, já ještě vzala svůj lítací talíř a vyrazilo se. Děti musely být nejpozději v deset večer zpátky. Pak by se po nich už rodinky začaly shánět. Šli jsme proto hned po večeři, už něco po šesté. Ještě mělo být několik hodin světlo, takže fůra času. Chvíli jsme si házeli s lítacím talířem, chvíli jsme jen poslouchali hudbu a ládovali se nezdravotama. Zanedlouho jsme se ale shodli, že by to spíš chtělo něco záživnějšího, třeba zahrát nějakou hru.

Závod trakačů na pláži

Co třeba závod trakačů? Napadlo mě. No tak joo, souhlasili! Rozdělili jsme se teda do dvojic, vyznačili v písku cílovou čáru a závod se odstartoval. V tom písku dost náročný na ruce ale docela zábava, heh. Až nás to přestalo bavit, přišla jsem s dalším nápadem. Budeme se půl minuty točit kolem dokola na místě a pak kdo první doběhne (odmotá se) do cíle, vyhrává. Znovu jsme poupravili cílovou rovinku v písku, k tomu jsme přidali vítězný praporek z toho, co jsme na pláži zrovna našli a jedeme, točíííme se! Tak skvěle jsem se opravdu dlouho nepobavila. Tahle hra nikdy nezklame. Někdo se odtočil skoro k vodě, já se složila do písku pro jistotu hned po metru a ostatní měli dost podobný problémy. Pro velký úspěch jsme si to zopakovali a já se zase smíchy málem potrhala. Tohle bylo fakt dobrý.

Škola měla odpolední program na jedničku

Tahle jazyková škola se v mimoškolním programu vážně vyznamenala. A to hned několikrát! Ani si snad už nevzpomenu, kam všude nás vzali. 

Například jsme viděli při výletě krásný akvárium v Plymouth, nakupovali jsme jako šílení v Exeteru, hráli minigolf za křiku racků, snažili se ulovit kraba (což je na anglické riviéře velmi populární), zahráli jsme si bowling, užili jsme si novýho Spidermana v místním kině, taky filmovou pizza noc, odpolední barbecue, diskotéku, a další a další...

Výlet parním vlakem.. delegátka bojuje jako jediná se sazemi v očích 

Například fajn výlet byl do nedalekých městeček Dartmouth a Kingswear. Slavný místa historických bojů a dobývání. A musím říct, že obě tyto přímořský vesničky měly duši a nezapomenutelnou atmosféru. Cestou tam jsme jeli autobusem a parníkem. To byly panorámata! Výhledy na celou zátoku a domečky táhnoucí se až kamsi do kopců. Cesta zpátky byla ale, minimálně pro mě, ještě mnohem zajímavější. Přesně na toto jsem se těšila jako malá už samýho od začátku, co jsme přijeli. 

Cestou zpět se totiž jelo originálním historickým parním vlakem. Devon si ho ponechal jako vzpomínku na starý časy, nejen pro milovníky Agathy Christie. Četla jsem od ní spoustu knih a viděla spoustu filmů a přesně takhle měl ten parní vlak vypadat. A taky že jo, nezklamal! Já byla samozřejmě aktivní a hned jsem vykoukla z okna, jak si to ten vlak mašíruje po zelené krajině. Ale co to... Bože!... Do dvou vteřin jsem měla oči plný sazí! Zhroutila jsem se zpátky do sedačky a děckám doporučila nedělat stejnou pitomost. Slzela jsem celou cestu zpět. Potom jsem si všimla, že paradoxně hned vedle mýho sedadla byl obří nápis, ať se cestující nevyklánějí za jízdy z vlaku ven. Nebezpečí sazí. Samozřejmě děcka by to ani nenapadlo, ale delegátka se k tomu okýnku hned musela bezhlavě vrhnout. 

Toto že je nejlepší ZOO v Anglii??

Co mi teda ještě utkvělo v paměti byla místní ZOO. Tady mi přišel zajímavej hlavně komentář od jejího pracovníka a to, že to je jedna z nejlepších ZOO vůbec v celé Anglii! Chlubil se. To mi teda trochu spadla brada. Mně se zdála naopak vůbec ta nejhorší, jakou jsem kdy viděla. Zvířata byly zavřený v mrňavých betonových kobkách. Sem tam měli ve výběhu položenej pro efekt kámen nebo kůru ze stromu. Ale to bylo fakt maximum, co jsem v celým areálu viděla. K našim českým vymakaným a prostorným zvířecím výběhům se to nepřibližovalo ani na míle daleko...

Hrůzostrašná vesnice u vřesovišť Dartmooru

Ještě jeden odpolední výlet mi přišel zajímavej a hlavně "mysteriózní". Ten den jsme jeli do národního parku Dartmoor. Tam jsme obhlídli zajímavý vřesoviště a pokračovali pak dál do vesnice Widecombe, která stála právě mezi těmi všemi vřesovišti. Byla už od prvního pohledu temná. Něco tam bylo. Působila na mě studeně, hrůzostrašně, záhadně. Asi i díky bezprostřední blízkosti vřesovišť a permanentnímu zahalení ve stínu. Kolovala v ní legenda o ďáblovi, kterej nechal před několika stoletími za trest shořet jejich kostelík. Atmosféru vesnice můžete nakonec sami posoudit z mé fotky..

Ochutnávka anglickýho "cream tea"

Poslední zastávkou tohoto výletu bylo zcela nezbytný vyzkoušení místního "cream tea". Tedy anglickýho čaje s něčím sladkým k zakousnutí. Musím říct, že ty předražený čtyři libry za to ale stály. Bylo to vynikající! Jenom jsem teda ze začátku nevěděla, jak přesně to mám jíst. Už jsem si málem ten krém přimíchala do čaje. Je to přece "cream tea", ne? Jedna z holek tenhle můj nápad naštěstí včas odhalila, zastavila mě a poradila, jak to mám jíst.   

Surfování v Anglii? 

Čekal nás náš poslední výlet a v rozpisu od školy stálo, že jedeme už jen někam do nejbližšího okolí. Už ani přesně nevím, kam to mělo být. S tím jsem se ale nechtěla smířit. Věděla jsem, že škola organizuje i surfování, jen na nás asi nevyšla řada, či co. U vedení jsem za naši skupinu trochu zalobbovala a nakonec jsme dostali na surfování zelenou! Vypravili nám narychlo, speciálně pro naši skupinu, minibus. Mířili jsme v něm na západní stranu jižní Anglie, do vesničky Newquay. Nikdy předtím jsem nesurfovala a byla jsem já i všichni ostatní absolutně natěšení. Surfování jsem měla spojený s Portugalskem, nebo Austrálií, ale Anglie?? To by mě teda nenapadlo.

Když jsme tam přijeli, byla jsem ohromená! Úžasná barevná vesnička, plno pouličních umělců a surf shopů. Byla tam taková správná hipster idylka. Po prohlídce města jsme se přesunuli na pláž. Tam teda slušně fučelo! Pro surf parádní. Pláž byla obrovská, široká, písečná. A v moři už se pro nás bouřily vlny. 

Ze surfu jsem padala jako hruška

V půjčovně vybavení jsme vyfasovali neoprénový obleky. Do toho se nasoukat, když byly ještě mokrý po někom předchozím, byl zážitek sám o sobě. Potom jsme si museli dát na povel trenéra několik zahřívacích koleček po pláži. Už ten běh v písku takhle navlečená byl pro mě náročnej a měla jsem už po tomhle upřímně dost. Surf se taky docela pronesl a táhnout ho přes celou tu pláž až k moři, to mi síly taky nepřidalo. 

Ze surfu jsem ve vodě samozřejmě padala jak hruška, ale dvakrát nebo třikrát jsem se nakonec zvládla postavit a frčela jsem po piďi vlnce až ke břehu. O to horší ale bylo dotáhnout zase ten surf zpátky do rozumné hloubky. Vlny mě vždycky spláchly několik metrů zpátky ke břehu a mohla jsem to plavat celý znovu. Nevěřila bych tomu, ale surfování je fakt extrémně náročný na fyzičku. Vítr a vlny nás po chvíli odvály až na druhej konec pláže a my museli pěkně po břehu surf vláčet zpět na začátek. Aby nás to za chvíli poslalo zase na konec. Po necelé hodině ve vodě jsem byla vyřízená a neměla sílu ani chodit. Byl to ale úžasnej zážitek! Hned jak bude někde jinde příležitost, valím si pro surf znovu..

Loučení s úžasným místem a úžasnou bandou

Vůbec se mi nechtělo domů a ani zpět do práce. Musela jsem se rozloučit s místem, kde jsem se cítila strašně dobře a s hostitelskou rodinou, kde jsem si připadala jako na návštěvě u vlastní babičky a dědy. Tyhle dva týdny byly jedny z mých vůbec nejlepších. Nepodobalo se to ani klasické práci, ani klasické dovolené. Nezapomenutelná zkušenost. 

Tohle bych ale nikdy nezažila, kdybych se rozhodla zůstat raději doma a vyhnout se tak případným problémům. Ano, nějaký nastaly, ale nic, co by se nedalo vyřešit.

Proto se nebojte jít do něčeho novýho ani vy. Každej den nebude ideální, ale aspoň ta změna. Doma už to stejně znáte, tak pojeďte taky něco zažít! :)