Delegátka v UK, Paignton- část 1.

Jak jsem se stala delegátkou

Miluju cestování. A taky job v zahraničí. Takže když mi v práci nabídli kombinaci obou mých vášní, neodolala jsem. Oddechnout si od emailů, telefonů, čtyř stěn a kancelářské židle? Místo toho jet na půlku července do Anglie? No jasan, že váháte! Měla jsem být vyslána do zahraničí jako delegátka českých dětí, který jedou o prázdninách na jazykovej kurz. Už jsem měla tu čest zažít Anglii v zimě, což nebylo úplně ideální. Je ale fér jí dát ještě jednu šanci. Tentokrát naopak v létě. A uvidíme..

Pak jsem nad tím ale začala víc přemýšlet. Budu mít na starost spoustu dětí. Vlastně ani nevím, co všechno taková delegátka dělá. Co když se něco stane? Měla jsem samozřejmě spoustu pochybností, jestli všechno zvládnu. Na druhou stranu ale mým značným "problémem" je, že ráda vyzkouším něco novýho. A takovou novinku jsem si prostě přece nemohla nechat ujít! Prázdniny v zahraničí by bylo bláznovství odmítnout! Navíc trávit čas s dětma není přece žádná práce. Je to zábava. Teda, no, aspoň myslím...? 

Co když někoho ztratím? Co když se něco stane?

V den odletu jsem měla potkat opravdu hodně lidí. Hned ráno byl sraz na letišti s dětma, který jsem měla mít příští dva týdny na starosti. A samozřejmě i s jejich vystreslými rodiči. To ale nebylo ani zdaleka všechno. Ten den mě čekalo ještě nekonečný kolečko představování s dalšíma a dalšíma lidma. To ale ještě předbíhám.

Hned ráno po probuzení mý dlouhotrvající nadšení vystřídal obrovskej stres a panika. Mám pro sebe i děcka všechny dokumenty co potřebujeme? Co když ne? Odletíme všichni? Co když ne? Onemocní tam někdo? Co když jo? Ztratím někoho? Co když jo? Měla jsem asi milion dalších otázek a obav. Asi to je normální. Ale musím přiznat, že ten den dostaly moje nervy pěkně zabrat.

Sraz na letišti s dětma i rodiči

Při našem srazu na letišti měla jedna z rodin zpoždění. Horor. Panika. My neodletíme. No, nakonec to nebylo až tak strašný. Volali, že mají jen menší zpoždění, ale už jsou u letiště. Uff. Žádný jiný dramata se prozatím nekonaly a my se tak mohli začít pomalu loučit. Všechny přítomný jsem ujistila, že se jim o děti budu starat nejlíp, jak dokážu. No a potom jsme s tou mojí patnáctičlennou bandou vyrazili za přepážky za naším prázdninovým anglickým "výletem".

Jak si pamatovat jména jedenácti stejných kluků? 

Jak už jsem se předtím z mé šikovné delegátské složky dozvěděla, měla jsem ve skupině jedenáct kluků a čtyři holky. To by bylo naprosto v pohodě. Ale pamatovat si jména všech kluků, kteří mi ještě k tomu přišli na začátku úplně stejní? To bylo teda zase něco na mě. Pořád jsem se snažila jména zapamatoval, ale byla jsem stejně úplně marná. Holky jsem si zapamatovala hned. Asi se není moc čím chlubit, že. Ale ten zbytek, no bože!

Musela jsem to ale nechat chvíli být. Víc mě zajímala bezpečností kontrola. Všechny jsem instruovala, aby si dali tekutiny a kosmetiku do takových těch super uzavíratelných sáčků. Ať bez problému a hlavně bez zdržení kontrolou projdeme. Samozřejmě já byla evidentně jediná, kdo to tak neudělal. Narychlo jsem si ty sáčky půjčovala od jednoho z kluků a zároveň je u toho stihla poučovat, že přesně takhle to být nemá. Šla jsem zkrátka příkladem. Díky tomu se ledy trochu prolomily a děti už se i zasmály. Uf..

Bydlení v hostitelských rodinách

Let jsme všichni ve zdraví přežili. Dokonce jsme i bez mrknutí oka našli na letišti v Londýně náš transfer. Byl to malý minibus, zajištěný přímo od jazykové školy. Po dlouhé pětihodinové jízdě jsme byli na místě. Paignton, úžasný, roztomilý městečko přímo u moře. A to jsem ještě nevěděla, jak úžasný a různorodý místo to ve skutečnosti vážně je! Nicméně už první dojem byl skvělý! 

Bydlení jsme měli mít všichni v hostitelských rodinách. Každej ale hezky v jiné. No jasně, musíme trénovat angličtinu, to je samozřejmý. Nejdřív jsem byla z té představy sama trochu rozpačitá. Neuměla jsem si moc představit, jak všechny ty děti budu každý ráno sbírat nahánět do školy? Každýho z jiný části města? Jak ty adresy rodin budu asi hledat, kdyby náhodou byla potřeba? A co když...?

Nakonec jsem ale zjistila, že je to, zrovna pro mě, to vůbec nejlepší! Nemusela jsem se o tohle totiž starat. Všichni chodili ze školy rovnou "domů". Tam se s rodinou navečeřeli a ráno po snídani šli zase sami do školy. Tahle část byla teda naprosto bez starostí. Starosti si vzaly na starosti místo mě host rodiny. No krásně vymyšleno. Za mě palec nahoru.

Místo dětí jsem dostala adresy

Sotva jsme po příjezdu na parkovišti stihli vystoupit z minibusu, už se kolem nás začaly sjíždět první nedočkavý rodiny. Seznamovala jsem se teda překotně ještě se všema přijíždějícíma rodinama a zároveň se domlouvala na dalším postupu se zástupci školy, kteří nás přijeli též zodpovědně přivítat.

Postupně mi dětí na parkovišti ubývalo a ubývalo. Místo nich jsem dostala do ruky adresy, kde je mám případně hledat. Organizace školy se zdála opravdu výborná a všechno běželo jako na drátkách. Jako poslední jsem pak i já mohla nasednout do auta a zabydlet se v mým novým anglickým pokojíku. Byl dokonalej, jako pro princeznu!

První den a už mi jeden chybí

První den ráno jsme se všichni měli potkat před školou. Začala jsem počítat. Hm, jeden nám chyběl. To mi to teda fakt hezky začíná. Chlapec se do půl hodinky samozřejmě našel, měl jen drobné zpoždění. Rychle jsem pochopila. Sám přiznal, že tam už vloni, takže takovej "starej mazák". No jasně. 

Jakmile jsme byli všichni, šli jsme si poslechnout uvítací přednášku do sálu. Díky ní jsem měla konečně mnohem lepší představu, co mě tam vlastně příští dva týdny jako delegátku čeká. Staffáci nám pak ukázali budovu školy, třídy, kde se bude učit, společenskou místnost, kde si můžeme dát kafe a posedět a venkovní dvůr, kde se vydávají obědy. Škola mi připadala úplně jako vystřižená z anglickýho časopisu. Cihlová budova, rodinná atmosféra. Prostě škola s historií a tradicí. Vážně moc hezký, dokonale můj styl. Tady se mi bude líbit.

Stepovala jsem před školou a vyřizovala objednávky dětí

Zažívala jsem tam jako delegátka ledacos, ale každopádně jsem se nenudila. Každej den, než se vrhly dětičky do svých tříd, jsem jimi byla zaúkolována, co mám ten den řešit. Jednou to bylo nevyhovující ubytování, pak nevalná anglická strava, potom zapitý klíště, špatně odhadnutá úroveň jazyka, vyrušující Italové ve výuce, nemoc, dotazy na změnu programu nebo rovnou celýho výletu a tak dále. 

Už jsem si potom raději vždycky přivstala a zaběhla do školy rovnou, i přesto, že jsem měla ráno teoreticky "volno". Pak jsem před ní stepovala a sbírala objednávky od dětí. Když jsem si čtvrtý den po sobě vyžádala na recepci pana ředitele, už jsem se za tou přepážkou nenápadně krčila. Každopádně spokojený děti rovná se spokojení všichni. A od toho jsem tam byla, přece..

Janča si to umí užívat

Každej den jsme měli extra nabitej, spíš doslova narvanej, program. Tolik krásných míst a zážitků jsem v tak krátkým čase nikdy předtím neměla! Jakože fakt ne. A že jsem toho už při svých pracovních létech v zahraničí něco zažila.

Všichni jsme si jednoduše naplno užívali krásy anglické riviéry. Kraj Agathy Christie, mý nejoblíbenější autorky detektivních příběhů. Všude kolem pláže, kde lidi venčili svý vesele poskakující pejsky. Snad každej druhej tam měl královskýho kavalíra, jaké překvapení. Při jízdě dvoupatrovým autobusem jsem si zavzpomínala na zážitky z mé minulé, zimní návštěvy Anglie a v duchu hodnotila, jak moc jiný a lepší to tentokrát je! Taky jsem se cpala octovýma brambůrkama, na kterých jsem si za ty dva týdny vypěstovala slušnou závislost. Ta se mě mimochodem držela ještě hodně dlouho po návratu domů. Nešlo se toho vůbec zbavit:)

Už jsme kamarádi

Pokud mi dáte na výběr, mnohem raději volím při komunikaci zábavu a uvolněnou atmosféru. Proč si proboha na něco hrát? Proto v mým případě stačilo pár dnů na to, abysme s dětma byli docela dobrá sehraná parta. Co všechno se nám v průběhu dvou týdnů stalo a co dalšího jsme zažili? To popisuju hned v dalším článku TADY.

A teď jen mezi námi... Doma už to stejně znáte, tak pojeďte taky něco zažít!